Markétce

Kolik nás takových bylo, co zbloudilo cestou za modrými květy? Nás přátelé odsoudili a hnali před popravčí čety. Kolikrát vpila mě země a já zbaven smyslů ryl dlaněmi hlínu? Já nikdy odvahu neměl, bych přiznal svou vinu. Kolikrát, Markétko, mával jsem tobě? To ty jsi odteďkom má poslední oběť. To s tebou se milují andělé v kráterech měsíce a zůstanou v tvém těle jak tóny neznělé. Při nástupu stoupám si na špičky snad z malichernosti. Čas žere hodinám ručičky a vyplivuje kosti. Rány si foukám dýmem z cigaret a v pokoji pro hosty otevřu soukromý lazaret své sebelítosti. Kolikrát, Markétko, hrával sem tobě, to ty jsi odteďkom má poslední oběť. To s tebou se milují andělé v kráterech měsíce a zůstanou v tvém těle, bytosti oněmělé. Za ruce s šedohlavci tlačím svět k úmoru a není větší lež než pravda o nás dvou. Snažím se obelstít Lásku - potvoru, aby mě nechala vznést se za tebou. Kolikrát, Markétko, psával jsem tobě, tolikrát, Markétko, čekal jsem na odpověď. Ty se však miluješ s anděly v kráterech měsíce a tam mé tóny nedozněly, já zůstal necelý. Kolik nás takových zbylo, co zbloudilo cestou za modrými květy, jimž pod gilotinou se zalíbilo.