Hrad

Ráno otevřel jsem okno ven, tak bílej den, Že jen nevěstu, a moh' se brát, Na stromech špičky stály nepohnutě, koukaly ven Jak nad Vltavou Pražskej hrad, Ráno je naděje, co neumírá před polednem, Když do oběda nevyjdeš ven, Jukneš se na teploměr nálady a podle pole S novinama začneš den. Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání, Co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání, Jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej, Když se mu u srdce blejská. Ráno otevřel jsem okno, byl tak černej den, Že jen nevěstu, a do pekla moh', Tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor, Co vrší se jak v létě stoh, Moudře se otočíš a za vrátkama pohladíš den, Do oběda času dost, Jak z jinýho století, jak vnucenej sen Si připadáš, jak špatnej host. Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání, Co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání, Jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej, Když se mu u srdce blejská. Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání, Co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání, Jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej, Když se mu u srdce blejská. Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání, Co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání, Jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej, Když se mu u srdce blejská.