Dělí nás kamenný hráze mlčení
Z nevyřčených vět, stěny ticha.
O ně si každý výkřik z vězení právem zlomí vaz,
Leda vzdychat se tu vyplatí.
Jednou ty kamenný hráze mlčení
Dotknou se nakonec hvězd, a ty zhasnou.
Tvář se ti v ledovou škrabošku promění,
A pak sevře tě náruč tmy
Vzduchoprázdno rázem uhasí ten nekonečnej žár.
Tichej smích i pláč i řeči plamenný.
Necítíš snad jak ticho narůstá?
To se tvý sny proměnily v dým.
Narůstá ticho jak došla nám pomalu řeč
- Nejspíš slova chybí
Jenže sotva si někdy za nás cizí ústa
- Jen tak řeknou:
"Mám toho víc než dost, spadla klec
- Je konec řečí.
Mý rány se nehojí, nezarůstaj a sotva přebolí"
Jednou to člověče nakonec poznáš sám,
Až to mlčení dotkne se hvězd, a ty zhasnou,
Zbyde ti nejvýš tak odvaha zavřít krám,
A pak sevře tě náruč tmy
Vzduchoprázdno rázem uhasí ten nekonečnej žár
Tichej smích i pláč i řeči plamenný.
Necítíš snad jak ticho narůstá?
To se tvý sny proměnily v dým.
